Cena lásky I.

1. září 2012 v 9:00 |  Cena lásky
Takže tu máme první díl mé další kapitolky... Hahaaa, doufám, že se vám bude líbit. Em co bych měla asi ještě tak napsat. Jen snad
Hezké čtení (:


Nikdy jsem nečekal, že bych mohl někoho tak moc milovat.
Nikdy jsem nevěřil, že lze vrátit čas......


"Ou promiňte, já nechtěl" vrazil do mě mladý muž a hned se začal omlouvat. Jen sem se usmál a s tím, že to nevadí. Právě si nosil věci do nového bytu.
"Chcete pomoc?" zeptal jsem se zdvořile a on kývl. Seběhl jsem pár schodů a začal z velkého auta nosit krabice s věcmi. Vešel jsem do jeho bytu a koukal kolem. Neměl sem ponětí kam mám dát ty dvě krabice, které jsem držel.
"Dejte to do obýváku!" ozvalo se křiknutí a já uposlechl. Věděl jsem kam mám jít protože naše byty byli stejně řešené. Položil jsem krabice na zem a rozhlédl se. Jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo: bordel. Krabice všude…. Věci na věšácích….. na zemi prachu, a něčeho neidentifikovaného.
"Omluvte mě za ten bordel" uslyšel jsem hlas a otočil se za ním.
"V pořádku, taky jsem měl bordel po celém bytě" usmál jsem se. On mi usměv oplatil a v tu chvíli jsem poprvé uviděl nejkrásnější úsměv na světě. Pořádně jsem si jej prohlédl od z hora dolů. Kdyby na mě předtím nepromluvil, myslel bych si že je to dívka. Krásné jemné rysy v obličeji, ladný postoj…
"Jsem Kim JaeJoong" podal mi ruku.
"Jung YunHo, těší mě" přijal jsem jeho ruku. Byl opravdu moc hezký, ale nejkrásnější na něm byl jeho úsměv.
"Ehm tak asi dojdem pro ostatní krabice ne?" řekl jsem a hnal se ven a on za mnou. Auto sice bylo narvané krabicemi, taškami atd… Ale mě to nevadilo, aspoň nějaký pohyb. Sedět celý den zavřený v kanceláři není až tak příjemné jak si každý myslí. Už nějakou dobu jsem potřeboval rozcvičku. Jak jsme tak nosily krabice do jeho bytu bavily jsem se a zjistil jsem, že přijel kvůli práci. Zjistil jsem, že je starší, ale to jsem mu popravdě moc nevěřil. Když jsem položil poslední krabici do kuchyně na stůl oddychl jsem si. Prokřupl záda a pro táhl se.
"Promiň jestli jsem tě nějak zatížil" řekl omluvně a nalil mi pití.
"Nemáš se za co omlouvat, popravdě jsem už dlouho potřeboval nějakou rozcvičku." zasmál jsem se a přijal jsem od něho sklenku.
"Jak to?" zeptal jsem mě a hodil na mě tak roztomilí pohled.
"Celý den sedím v kanceláři a jediný pohyb dělají mé prsty. A asi moje mozkové buňky" vysvětlil jsem s lehkým humorem a opřel jsem se o stůl. On hleděl do své sklenky s pitím a kýval. V životě jsem snad neviděl hezčího může.
"Ehm.. Tak já půjdu pokud nepotřebuješ pomoc" položil jsem nedotčenou sklenku na stůl.
"No pokud mi chceš pomoc s vybalováním a tím ostatním, nebudu se zlobit" kroutil hlavou a vypadal opravdu vtipně. Musel jsem se zasmát.
"No tak dobrá" kývl jsem a pustily jsem se do toho. Najednou jsem se ocitl u něho v obýváku. JaeJoong otevřel první krabici, pak druhou a třetí. Začal vyndavat obrázky a fotky. Pomohl jsem mu s tím. Pomáhal jsem mu rovnat fotky na poličky, věšet různé obrázky na zdi a než sem se otočil venku byla tma. Pomohl jsem mu se vším. A jak jsme si při tom povídaly tak to uteklo sakra rychle.
"Tak já půjdu" řekl jsem a vstal ze země. Bohužel nábytek z jeho domova mu měli přivést až zítra.
"Tak ještě jednou moc děkuju za tvou pomoc" uklonil se
"Nemáš zač a když budeš s čímkoliv pomoc tak řekni" nabídl jsem mu. Jemu se rozzářili oči. Zvedl jsem ruku na rozloučenou a odešel jsem.
Když mě druhý den probudil budík, myslel jsem, že se zblázím. Nesnášel jsem vstávání. Miloval jsem postel, to teplo, ten klid, spánek. Nechtěl nikdy vstávat, ale ten budík mě vždycky probudil, ale nejhorší bylo, že jsem někdy ani ten budík nepotřeboval. Každé ráno bylo tak sterotypní, že jsem se probouzel bez budíku. Vlastně jsem ani ten budík nepotřeboval, ale nebejte jeho tak bych se z té postele nevyhrabal. T otravné pípání mě vždy donutilo vyplazit se z postele a dojít jej vypnout. Naschvál jsem měl daný budík na poličce s polečně s fotkami mých přátel a rodiny. Došel jsem ho vypnout a pak do kuchyně. Sídaně, poté sprcha, hygiena a hurá do práce. Kde jsem seděl celý den na židly u notebooku. Čas v práci mi utíkal velice, velice pomalu. Ten den mi přišel celý divný. Nic mě nebavilo a s nikým sem se nebavil. Modlil jsem se už abych byl doma.
Když přišel čas jít domu popadl jsem svou tašku a vypadl jsem tak rychle jako nikdy. Připadal jsme si jako školák. Rychle pryč ze školy. Cestou domů jsem jel ne centrem, ale kolem města. Chtěl jsem se vyhnout zbytečným zácpám.
Doma jsem padl na postel a ležel. Byl jsem tak utahaný, oči mě páleli proto jsem je měl zavřené, ale to byla chyba. Začal jsem usínat a zanedlouho jsem spal. Konečně spánek, který jsem si zasloužil. Opravdu jsem ho potřeboval. Potřeboval jsem nabrat sílu.
"CRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!" zvonek….. Otráveně jsem vstal a dobelhal se ke dveřím, otevřel jsem a ospale řekl
"Ano?.........
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucy / L. Lucy / L. | Web | 1. září 2012 v 17:57 | Reagovat

O__o pekne napísanéé :) inak to potesi ked sa daco vymaze a teba vtej chvili moze tak jedine porazit :D

2 velvet velvet | 2. září 2012 v 6:52 | Reagovat

Ohhh těšila jsem se a dočkala :-)
Vypadá to zajímavě...hm taky bych mu ty krabice nosila a bez odmlouvání :-D
Teď jsem zvědavá kdo zvonil..že by nový soused???? :-D

3 Yunho-chan Yunho-chan | Web | 2. září 2012 v 15:50 | Reagovat

jej to je pekné fakt pekný vykon :)

4 ´♔•mrs.Vivian ´♔•mrs.Vivian | Web | 21. září 2012 v 18:55 | Reagovat

Jwežiš to je opravdu dobrá poídka heeč taky pišu na yunjae a mimochodem vrhnu se na druhou kapitolovku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama